Proč nerada chodím na animáky

Ne že bych neměla ráda animáky. Principiálně proti nim nic nemám, některý se mi dokonce docela dost líbily (ale většina z nich není od robotího Pixaru). Jenom na ně nerada chodím do kina.

Důvody jsou dva.

Za prvé: český dabing. Originál se podle mýho názoru nedá nahrazovat už z principu a právě animáky a blockbustery jsou v našem malinkým kině jediný filmy, který se berou s dabingem. Vím, že občas se povede kvalitní dabing, ale podle mě by se filmy měly nechávat v originále v každým případě. Předabovanej film není ten stejnej film.

Druhej důvod je, že děsně nerada chodím do kina, když jsou tam děti. Na všech animácích, co jsem kdy byla, byla ohromná spousta dětí s rodiči. Až se zdá, že nezáleží, co je to za film, hlavně že je kreslenej. Mám pocit, že kdyby to šlo u nás, vlezou i na Valčík s Bašírem. To mě štve nejvíc - i když máte veskrze dospěláckej animák, vždycky jsou tam děti, v tom nejideálnějším případě znuděný a otravující všechny okolo. Nemám ráda děti, protože mluví pořád hodně nahlas. Nesnáším teenagery, protože mají pocit, že ví všechno nejlíp a ohromně cool hláškama komentují ty nejpůsobivější scény. Ale to je jedno. Nejzvláštnější mě přijde ten princip: kreslenej film - něco pro děti. Co uděláme? Vezmeme tam děti. Co na tom, že to třeba vůbec nepoberou. Vykašlete se na to a místo Koralíny je vemte třeba na Rychlí a zběsilí, Wolverina nebo Terminátora. To je jasný jako padlej sníh.

(A proč to vlastně řeším? Protože chci jít na Devítku a bojím se spousty děcek, co to nebudou chápat a nic jim to nedá. Ale co, nějak se to přežije.) (A na Up nejdu. Je to dabovaný a od Pixaru. A bude tam taky pěknejch pár děcek.)