Lost in Translation

Ztraceno v překladu všichni znáte, že? Film o tom, jak Scarlett Johansson potká Billa Murraye v Japonsku, sedí spolu v baru, zpívají karaoke s Japonci a nakonec se rozloučí a každej si jde po svým. Technicky řečeno je to všecko, co se tam dělo. Ale je to perfektní film.
Zčásti za to můžou herci - Bill Murray je absolutně perfektní, úžasně roztomilej, zábavnej a přirozenej. Scarlett je.. ehm, Scarlett. Vlastně nijak zvlášť nechápu lidi, co jsou z ní nadšení, ale byla fajn. Fajn přirozená.
Každopádně mi ten film přišel hrozně krásnej. Jemnej. Optimistickej i depresivní zároveň. Na jednu stranu se člověk celej film prostě musí usmívat, na druhou stranu si pak musí nutně uvědomit, že má s hlavníma hrdinama společný víc, než by se mu líbilo. Připadá si taky ztracenej jako oni. Najednou si začíná uvědomovat, že nezapadá, že spousta věcí jde mimo něj. A navíc, je tu vztah Billa a Scarlett, že. Když vidíte, jak oba doslova rozkvetou, když si najdou spřízněnou duši, neubráníte se dojetí.
Ano, je hrozně patetický, jak se to snažím nějak vysvětlit, ale ten film je prostě nádhernej. Hrozně hlubokej a promyšlenej, ale zároveň takovej úžasně přirozenej. Je zábavnej, i když se tam vlastně nic neděje. Melancholickej i neuvěřitelně vtipnej. Navíc s parádní muzikou.



On to asi bude jeden z těch filmů, na který jen tak nezapomenete a v případě potřeby si ho vztáhnete na svůj život, že?
Miluju ten film.
Miluju.